6.kapitola- Příběh Kilmeny
Ve středu večer se Erik znovu vydal do sadu a opět byl zklamán. Vrátil se domů, rozhodnutý vyřešit záhadu otevřeným pátráním. Štěstí mu přálo, protože našel paní Williamsonovou samotnou, jak sedí u západního okna své kuchyně a plete dlouhou šedou ponožku. Při pletení si tiše broukala a Timothy jí spal u nohou. Dívala se na Erika s tichou náklonností ve svých velkých, upřímných očích. Pana Westa měla ráda. Ale Erik si našel cestu do vnitřní komnaty jejího srdce, protože jeho oči se tolik podobaly očím malého syna, kterého před mnoha lety pohřbila na hřbitově v Lindsay.
„Paní Williamsonová,“ řekl Erik s afektovanou nedbalostí, „minulý týden jsem náhodou narazil na starý opuštěný sad tamhle za lesem, kouzelný kousek divočiny. Nevíte, komu patří?“
„Předpokládám, že to musí být starý Connorsův sad,“ odpověděla paní Williamsonová po chvilce přemýšlení. „Už jsem na něj úplně zapomněla. Musí to být už celých třicet let, co se manželé Connorovi odstěhovali. Jejich dům a stodoly vyhořely a oni prodali pozemek Thomasu Gordonovi a odešli žít do města. Oba už jsou mrtví. Pan Connors býval na svůj sad velmi pyšný. Tehdy v Lindsay moc sadů nebylo, i když teď už ho má skoro každý.“
„Byla v něm mladá dívka, která hrála na housle,“ řekl Erik a rozčíleně zjistil, že ho stojí námahu o ní mluvit a že mu při tom stoupá krev do tváře. „Jakmile mě uviděla, poplašeně utekla, i když si nemyslím, že jsem udělal nebo řekl něco, čím bych ji vyděsil nebo rozčílil. Nemám ponětí, kdo to byl. Víte, kdo ta dívka může být?“
Paní Williamsonová neodpověděla okamžitě. Odložila pletení a zadívala se z okna, jako by v duchu vážně uvažovala o nějaké otázce. Nakonec řekla s intonací živého zájmu v hlase,
„Předpokládám, že to musela být Kilmeny Gordonová, pane učiteli.“
„Kilmeny Gordonová? Myslíte tu neteř Thomase Gordona, o které mluvil váš manžel?“
„Ano.“
„Nechce se mi věřit, že by dívka, kterou jsem viděl, mohla být členkou rodiny Thomase Gordona.“
„No, jestli to nebyla Kilmeny Gordonová, tak nevím, kdo by to mohl být. V blízkosti toho sadu není žádný jiný dům a slyšela jsem, že hraje na housle. Pokud to byla Kilmeny, viděl jste to, co v Lindsay vidělo jen málo lidí, pane učiteli. A těch pár ji nikdy nevidělo zblízka. Já sama jsem ji nikdy nespatřila. Není divu, že utekla, chudák holka. Není zvyklá vídat cizí lidi.“
„Jsem docela rád, jestli to byl jediný důvod jejího útěku. Přiznávám, že nerad vidím nějakou dívku tak vyděšenou, jak se zdálo, že je. Byla bílá jako papír a tak vyděšená, že nepromluvila ani slovo a prchala jako srnka do úkrytu.“
„No, v žádném případě nemohla říct ani slovo,“ řekla paní Williamsonová tiše. „Kilmeny Gordonová je němá.“
Erik chvíli seděl ve zděšeném tichu. To krásné stvoření je postižené takovým způsobem – ach, to bylo strašné! Do jeho zděšení se přimísil podivný záchvěv osobní lítosti a zklamání.
„To možná nebyla Kilmeny Gordonová,“ namítl nakonec a vzpomněl si. „Ta dívka, kterou jsem viděl, hrála znamenitě na housle. Nikdy jsem nic podobného neslyšel. Není možné, aby takhle hrála hluchoněmá.“
„Ale ona není hluchá, pane učiteli,“ odpověděla paní Williamsonová a ostře se na Erika zadívala přes brýle. Vzala do ruky pletení a znovu se pustila do práce. „To je na tom právě to divné, pokud na ní může být něco divnějšího než co jiného. Slyší stejně dobře jako kdokoli jiný a rozumí všemu, co se jí říká. Ale neumí mluvit ani slovo a nikdy to ani neuměla, alespoň se to říká. Pravdou je, že o ní nikdo moc neví. Janet a Thomas o ní nikdy nemluví a Neil také ne. I jeho se často vyptávali, na to se můžete spolehnout, ale o Kilmeny nikdy neřekne ani slovo, a když na něj lidé naléhají, rozzlobí se.“
„Proč se o ní nesmí mluvit?“ zeptal se Erik netrpělivě. „Co je na ní záhadného?“
„Je to smutný příběh, pane učiteli. Předpokládám, že Gordonovi se na její existenci dívají jako na nějakou potupu. Pokud jde o mě, myslím, že je to hrozné, jak byla vychovávána. Ale Gordonovi jsou velmi zvláštní lidé, pane Marshalle. Trochu jsem muži vyčítala, že to říká, vzpomínáte si, ale je to pravda. Mají velmi zvláštní způsoby. A opravdu jste viděl Kilmeny? Jak vypadá? Slyšela jsem, že je velice pohledná. Je to pravda?“
„Připadala mi velmi krásná,“ řekl Erik poněkud úsečně. „Ale jak byla vychovaná, paní Williamsonová?“
„No, tak to vám musím říct celý příběh, pane učiteli. Kilmeny je neteř Thomase a Janet Gordonových. Její matkou byla Margaret Gordonová, jejich mladší sestra. Starý James Gordon přišel ze Skotska. Janet a Thomas se narodili ve Staré zemi, a když sem přišli, byly ještě malé děti. Nikdy nebyli příliš společenští lidé, ale přesto se tehdy občas zastavili venku a lidé tam chodili. Byli to milí a čestní lidé, i když trochu svérázní.
Paní Gordonová zemřela několik let poté, co se přistěhovali, a o čtyři roky později se James Gordon vrátil domů do Skotska a přivedl si s sebou novou ženu. Byla o hodně mladší než on a byla to velmi hezká žena, jak mi často vyprávěla moje matka. Byla přátelská a veselá a měla ráda společenský život. Gordonův dům byl po jejím příchodu úplně jiný a i Janet s Thomasem trochu rozmrzli a změkli. Slyšela jsem, že měli svou nevlastní matku opravdu rádi. Pak, šest let po svatbě, zemřela i druhá paní Gordonová. Zemřela, když se narodila Margaret. Říká se, že Jamesi Gordonovi kvůli tomu málem puklo srdce.
Janet Margaret vychovávala. Ona i Thomas to dítě prostě zbožňovali a jejich otec také. Kdysi jsem Margaret Gordonovou dobře znala. Byli jsme stejně staré a spolu jsme chodily do stejné školy i třídy. Vždycky jsme byly dobré kamarádky, dokud se neobrátila proti celému světu.
Už tehdy to byla v některých ohledech zvláštní holka, ale já ji měla vždycky ráda, i když spousta lidí ne. Měla několik zarytých nepřátel, ale měla i oddané přátele. To byl její způsob. Lidé ji buď nenáviděli, nebo milovali. Ti, kteří ji milovali, by pro ni prošli ohněm i vodou.
Když vyrostla, byla velmi krásná – vysoká a nádherná jako královna, s velkými hustými copy tmavých vlasů a rudými, červenými tvářemi a rty. Každý, kdo ji viděl, se na ni nestačil vynadívat. Myslím, že si byla své krásy dobře vědoma a byla i trochu marnivá. A hlavně velmi pyšná. Ráda byla ve všem první a nesnesla, aby se neukázala v dobrém světle. A taky byla strašně odhodlaná. Nemohl jste s ní pohnout ani o píď, když se jednou rozhodla pro nějakou věc. Ale byla srdečná a velkorysá. Uměla zpívat jako anděl a byla velmi chytrá. Dokázala se naučit cokoli za krátkou dobu a strašně ráda četla.
Když o ní takhle mluvím, všechno se mi vrací … jaká byla, jak vypadala, jak mluvila a jak se chovala, a drobné způsoby, jakými hýbala rukama a hlavou. Prohlašuji, že mi skoro připadá, jako by byla přímo tady v této místnosti, místo aby byla tam na hřbitově. Kéž byste rozsvítil lampu, pane učiteli. Jsem trochu nervózní.“
Erik vstal a rozsvítil lampu, spíše se podivoval nad neobvyklým projevem nervozity paní Williamsonové. Obvykle byla tak klidná a vyrovnaná.
„Děkuji vám, pane. To už je lepší. Teď už nebudu mít chuť poslouchat, co říkám, když je tu Margaret Gordonová. Před chvílí jsem měla tak silný pocit.
Předpokládám, že si myslíte, že se ke Kilmeny dostanu až za dlouhou dobu, ale k tomu už se blížím. Nechtěla jsem o Margaret tolik mluvit, ale nějak mě myšlenky na ni pohltily.
No, Margaret prošla komisí a šla na Královskou akademii a získala učitelskou licenci. Když vyšla nahoru, prošla docela dobře, ale Janet mi řekla, že když vyšel seznam úspěšných, probrečela celou noc, protože ji někteří předběhli.
Šla učit do školy v Radnoru. Tam se seznámila s mužem jménem Ronald Fraser. Margaret nikdy předtím neměla nápadníka. Mohla mít kteréhokoli mladíka v Lindsay, kdyby o něj stála, ale na žádného z nich se nepodívala. Říkalo se, že je to proto, že si myslí, že pro ni nikdo není dost dobrý, ale tak to vůbec nebylo. Věděla jsem to, protože jsme si s Margaret o těchto věcech povídaly, jak to u nás ženských bývá. Nevěřím, že by s někým chodila, pokud by to nebyl někdo, o kom bych věděla všechno. A v Lindsay nebyl nikdo, na kom by jí tolik záleželo.
Ten Ronald Fraser byl cizinec z Nového Skotska a nikdo o něm moc nevěděl. Byl to vdovec, i když byl teprve mladý muž. Založil si v Radnoru obchod a dařilo se mu dobře. Byl opravdu pohledný a měl způsoby, jak se ženám líbit. Říkalo se, že všechny radnorské dívky jsou do něj zamilované, ale myslím, že ani jeho největší nepřítel by nemohl říct, že s nimi flirtoval. Nikdy si jich nevšímal, ale když poprvé uviděl Margaret Gordonovou, zamilovali se do sebe.
Příští neděli spolu přišli do kostela v Lindsay a všichni říkali, že je to krásný pár. Margaret ten den vypadala nádherně, tak něžně a žensky. Byla zvyklá držet hlavu pěkně vysoko, ale ten den ji držela trochu svěšenou a černé oči sklopené. Ronald Fraser byl velmi vysoký a světlý, s modrýma očima. Tvořili skutečně nejhezčí pár, jaký jsem kdy viděla.
Ale starý James Gordon a Thomas s Janet ho moc neschvalovali. Viděla jsem to dost jasně, když jsem tam jednou byla a on si v pátek večer přivezl Margaret z Radnoru domů. Ale asi by se jim nelíbil nikdo, kdo by přišel za Margaret. Mysleli si, že pro ni nikdo není dost dobrý.
Ale Margaret je všechny včas přemluvila. Dokázala si je naklonit na svou stranu, měli ji tak rádi a byli na ni pyšní. Její otec se držel nejdéle, ale nakonec se podvolil a svolil, aby si vzala Ronalda Frasera.
Taky měli velkou svatbu – všichni sousedé byli pozvaní. Margaret se vždycky ráda předváděla. Šla jsem jí za družičku. Pomáhala jsem jí s oblékáním a nic se jí nelíbilo; chtěla vypadat tak hezky kvůli Ronaldovi. Byla to krásná nevěsta; oblečená v bílém, s rudými růžemi ve vlasech a na prsou. Bílé květiny si vzít nechtěla; říkala, že vypadají příliš jako pohřební. Vypadala jako obrázek. Vidím ji v tuhle chvíli, přesně takovou, jaká byla ten večer, jak se červenala a střídavě bledla a dívala se na Ronalda zamilovanýma očima. Jestli někdy nějaká dívka milovala muže celým svým srdcem, pak to byla Margaret Gordonová. Skoro mě to děsilo. Vzdávala mu úctu, jakou se nesluší vzdávat nikomu jinému než Bohu, a to se podle mě vždycky trestá.
Odešli žít do Radnoru a nějakou dobu šlo všechno dobře. Margaret měla pěkný dům a byla veselá a šťastná. Krásně se oblékala a hodně se bavila. Pak – no, objevila se první manželka Ronalda Frasera, která ho hledala! Nakonec nebyla mrtvá.
Ach, to byl strašný skandál. Mluvilo se a pomlouvalo – no něco strašného. Každý, koho jste potkal, měl jinou historku a bylo těžké dobrat se pravdy. Někteří tvrdili, že Ronald Fraser celou dobu věděl, že jeho žena není mrtvá, a Margaret oklamal. Ale já si myslím, že to nevěděl. Přísahal, že si opravdu myslel, že jeho první žena je mrtvá. Zdá se, že spolu nebyli příliš šťastní. Její matka mezi nimi dělala problémy. Pak odjela za matkou do Montrealu a tam v nemocnici zemřela, takže se to doneslo až k Ronaldovi. Možná tomu uvěřil až příliš snadno, ale že tomu opravdu uvěřil, o tom jsem nikdy nepochybovala. Její verze byla, že to byla jiná žena stejného jména. Když se dozvěděla, že ji Ronald považuje za mrtvou, dohodly se s matkou, že ho nechají ať si to myslí. Když se ale dozvěděla, že se znovu oženil, řekla si, že by mu raději měla sdělit pravdu.
Celé to znělo jako podivná historka a asi se nedalo lidem vyčítat, že tomu příliš nevěří. Ale já jsem vždycky cítila, že je to pravda. Margaret si to ale nemyslela. Věřila, že ji Ronald Fraser podvedl, protože celou dobu věděl, že ji nemůže učinit svou právoplatnou manželkou. Obrátila se proti němu a nenáviděla ho stejně, jako ho předtím milovala.
Ronald Fraser odjel se svou skutečnou ženou a ani ne za rok přišla zpráva o jeho smrti. Říkalo se, že zemřel, protože mu Margaret svou nedůvěrou zlomila srdce.
Margaret se vrátila domů do otcova domu. Ode dne, kdy překročila jeho práh, už nikdy nevyšla ven, dokud ji před třemi lety nevynesli v rakvi. Nikdo mimo její vlastní rodinu ji už nikdy nespatřil. Šla jsem za ní, ale Janet mi řekla, že mě nepřijme. Bylo to od Margaret hloupé, že se tak zachovala. Neudělala nic opravdu špatného a všichni ji litovali a pomohli by jí, jak by mohli. Ale myslím, že lítost ji ranila stejně hluboko, jako by ji mohla ranit vina, a ještě hlouběji, protože ona byla tak pyšná, že to nemohla unést.
Říká se, že i její otec na ni byl přísný, a to bylo nespravedlivé, pokud to byla pravda. Janet a Thomas také cítili tu hanbu. Lidé, kteří měli ve zvyku chodit ke Gordonům, tam brzy přestali chodit, protože viděli, že nejsou vítáni.
Stařec James Gordon tu zimu zemřel. Po tom skandálu už nikdy nezvedl hlavu. Byl protestantský kněz, ale hned podal rezignaci a nikdo ho nedokázal přesvědčit, aby ji odvolal.
Kilmeny se narodila na jaře, ale nikdo ji nikdy neviděl, kromě faráře, který ji pokřtil. Nikdy ji nevodili do kostela ani ji neposílali do školy. Samozřejmě by asi nemělo smysl, aby chodila do školy, když neuměla mluvit, a je pravděpodobné, že Margaret ji naučila všechno, co se mohla naučit sama. Ale bylo hrozné, že ji nikdy nevzali do kostela ani ji nepustili mezi děti a mladé lidi. A byla to opravdová škoda, že se nikdy nic neudělalo pro to, aby se zjistilo, proč nemůže mluvit a jestli se dá vyléčit.
Margaret Gordonová zemřela před třemi lety a všichni v Lindsay šli na pohřeb. Ale neviděli ji. Víko rakve bylo zašroubované. A neviděli ani Kilmeny. Ráda bych ji viděla kvůli Margaret, ale nechtěla jsem vidět chudinku Margaret. Od té noci, kdy se stala nevěstou, jsem ji nikdy neviděla, protože jsem hned potom odjela z Lindsay na nějakou dobu, a když jsem se vrátila domů, právě vypukl skandál. Vzpomínala jsem na Margaret v celé její pýše a kráse a nesnesla bych pohled na její mrtvou tvář a na ty strašné změny, o kterých jsem věděla, že se v ní musí odehrávat.
Myslelo se, že Janet a Thomas možná Kilmeny vyvedou, až její matka odejde na věčnost, ale nikdy to neudělali, takže se asi museli s Margaret shodnout na tom, jak ji vychovávat. Často jsem tu ubohou dívku litovala a myslím, že se k ní její lidé nechovali správně, i když byla záhadně postižená. Musí mít velmi smutný a osamělý život.
To je ten příběh, pane učiteli, a vyprávěla jsem ho dlouho, jak si troufám říct, že si asi myslíte. Ale když jsem vyprávěla, minulost jako by pro mě znovu ožila. Jestli nechcete být otravován otázkami o Kilmeny Gordonové, raději nedávejte najevo, že jste ji viděl.“
Erik by to nejspíš ani neudělal. Slyšel všechno, co chtěl vědět, a ještě víc.
“Takže tahle dívka je jádrem tragédie,” uvažoval, když odcházel do svého pokoje. “A je hloupá! Taková škoda! Kilmeny! To jméno se k ní hodí. Je krásná a nevinná jako hrdinka ze staré balady.
‚Ach, Kilmeny byla krásná na pohled.‘ Ale další věta se rozhodně k ní tolik nehodí, protože její oči byly všechno, jen ne ‚klidné a pevné‘ – každopádně poté, co mě spatřila.“
Snažil se ji vypudit z myšlenek, ale nešlo to. Vzpomínka na její krásnou tvář ho přitahovala silou, které nedokázal odolat. Příštího večera se znovu vydal do sadu.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď